Nová doba si žádá nové myšlenky. Dává to zabrat, kór nám, dávno narozeným, ale zkusíme držet krok. Napadlo mě, že je zbytečné popisovat v komentáři jak kdo hrál, to lze najít ve výsledcích, ale co zkusíme my, organizátoři, i špičkoví, to v žádných výsledcích většinou nenajdete. Že jsem se potil při prvním červencovém turnaji, to jsem již popsal. To bylo jak se mi rozběhly výsledky na všechny strany, a jak jsem to dal, zpocen až na zádech, nakonec dohromady. Při druhém turnaji, 9 sladkých potěšení, jsem si dával pozor. Jednak proto, že jsem řídil, tak abych, jako před měsícem, policii při kontrole dechu, řádně nadýchal. Staromilec by se začal zabývat hloupostmi, třeba že Honza Hrazdíra hodil ve třetí hře třístovku, když měl jeden devítkový strajk a ostatní byly poctivé a v další hře hodil těch poctivých strajků dvanáct. Jenže na co mu to bylo? Před první
finálovou hrou za ním zkušeně přišel Milan Neugebauer, zvaný mizera, pohovořil s ním, a Jeník byl nakonec rád za druhé místo. Na chleba si ho namazal rutinér Pavlík Lůža a třetí byl Kolja při rovnosti výkonů, díky hloupým pravidlům. O tom přeci psát by bylo zbytečné, už ta fotka těch dvou je skoro zbytečná. Zajímavá i když nenápadně, byla jiná věc. Nechal jsem si upravit program, aby mohlo hrát víc jak čtyřiadvacet hráčů. Zhruba v polovině turnaje mě napadlo, jestli to řídím na aktuálním programu, aby na mě v případě reklamace Honza Poruba neřval, že jsem blbej, proč to dělám na staré verzi. Bylo to v pohodě (jsem dobrej), tak jsem si po zkoušce zase program otevřel, a jelo se dál. Nálada byla skvělá (hlavně ta moje, měl jsem od všech vybrané startovné, takže pohoda), byl jsem otevřen i mírnému znevažování mého majestátu, i idyž ocať až pocať. Po kvalifikaci vznikly tři skupiny, elita, jelita a naděje někdy příště. To byla tříčlenná partička, která si to rozdala na dvě hry o pětadvacáté místo a lahvičku vína. Tady Jana Svobodová
porazila dva nováčky, s nimi si vybrala po zákusku od Slávy Šilara a pak už čekala, co se bude dít dál. A dělo se. Přiběhl za mnou Jirka Hradil, že to nedohraje, protože musí jet někam jinam, pomoct kamarádům v soutěži družstev. Pustil jsem ho rychle odehrát dvě hry finále a na konci se zjistilo, že ač v malém finále, neměl v tom kalupu čas to kazit, takže měl ve finále nejvíc – má u mě stovku. Když se to celé dohrálo, klikl jsem na celkové výsledky, ovšem program že ne, že nemají všichni hráči odehraných sedm her. Ty tři naděje je neměly mít. Zkusil jsem program obelstít a dopsat jim třeba po bodu na hru. To taky nešlo. Tak jsem si jejich výkony poznamenal, vymazal jsem je, a už to šlo. Pak jsem ze sebe udělal dobráka, což se mi zřejmě vymstilo. Pavlovi a Honzovi jsem dal tři a dvě stovky coby dvěma nejlepším mužům z velkého finále. To samé měla mít děvčata, ale do velkého finále se nedostala žádná. Tak jsem Věře Krejchové, která vyhrála malé finále, dal protiprávně tři stovky a dvě a jednu jsem, taky protiprávně, dal Hele Simonové a Danuši Krejčové. Jsou na třetí fotce. Dojat svou dobrotou, jsem
nadělal pár fotek, můj bratr za mě rozdal zákusky (půl věnečku zbylo pro mě), balilo se a hurá domů. Nebojte se, není konec. Doma jsem poslal do vizitek hráčů fotky těch, co prý je na webu ČBA nemají (tři je tam už měli) a otevřel jsem si program, abych začal pracovat. Když jsem ho v Blansku zavíral, měl jsem uloženu půlku turnaje, tu druhou jsem neuložil. Do půl třetí do rána jsem zoufale zkoušel, jestli to někde není. Nebylo. Pak jsem obvolával „kamarády“, zda neviděli, že by výsledky někdo fotil. U nich jsem cítil, jak budou klidně výsledky postrádat, jen abych trpěl (byl to např J.K, M.F, P.L.). Já si neuměl představit Japonce (furt něco fotěj), že by to udělal na mém turnaji, ale ještě jsem zavolal Marcela Svobodu. Jeho dívka Lucie Gagalíková je Japoncem, fotila po každé rundě, takže jsem byl (na měsíc?) zachráněnej. Komentář umělé inteligence a nové doby napsal Z.B.
